Pro širokou veřejnost je zcela zásadní především informace, že majetkové narovnání se nedotkne majetku v soukromém či obecním vlastnictví. Předmětem současné úpravy je pouze majetek v držení tzv. povinných osob dle §4 zákona o majetkovém narovnání, což je na prvním místě stát a jeho organizační složky. Tento majetek stát dlouhodobě spravuje (někdy spíše nespravuje) způsobem, že není plně využit jeho potenciál. Nejsou zohledňovány zájmy místní veřejnosti, tento majetek je jen jednou z položek nekonečného seznamu.

Co majetkové narovnání změní v životě občana ČR, který není členem církve či náboženské společnosti, jichž se majetkové narovnání týka? V konečném důsledku nic. V průběhu mnohaletého procesu církve převezmou svůj majetek, který historicky vlastnily, a použijí ho na financování své činnosti. To, že se jedná o jejich historický majetek, musí církve a náboženské společnosti jednoznačně prokázat.

Další pro veřejnost významnou informací je, že dle nového zákona již platy duchovních nebudou financovány z veřejných rozpočtů (resp. státní příspěvky na tyto platy se budou postupně snižovat, až po 17 letech přestanou být vypláceny úplně).

Konečným cílem majetkového narovnání je dosáhnout nezávislosti zapojených církví a náb. společností na státu, Majetek bude sloužit k zajištění služeb, které Katolická církev poskytuje nejen věřícím, ale široké veřejnosti. Církev nemá být “chudá” či “bohatá”. Má mít prostředky dostačující k tomu, aby svou službu poskytovala dobře. To nelze zajistit bez budov, zaměstnanců, vozidel a dalších nástrojů ocenitelných penězi.

Nejeden věřící, o kterém jeho okolí ví, že je katolík, čelí situaci, kdy s ním chtějí odpůrci majetkového narovnání diskutovat o tomto tématu a téměř ho “ukřičet” na základě často zavádějících a účelových argumentů, které zaznívají zejména od některých českých politiků.

Jak má křesťan na tyto otázky reagovat?

Nepravdám a polopravdám se nejlépe čelí dobrou znalostí tématu a rozumným vystupováním, kdy se člověk nebojí stát za svým názorem, i když je vůči ostatním v menšině.

Co je vlastně majetkové narovnání?

Jedná se o navrácení majetku, který církev již dříve prokazatelně vlastnila a který nikdy nesloužil k vytváření zisku jako nějaká “fabrika”. Pokud církev spravuje majetek nebo dokonce podniká, vždy tak činí s cílem, aby měla dostatek prostředků na pastoraci, charitu, vzdělávání, zdravotnictví, kulturní činnost, péči o památky a další typické aktivity církve v naší společnosti.

Upozorňujeme, že tento majetek vesměs nepřechází ze soukromých rukou, ale z rukou státu, který též mají spravovat majetek bez komerčních cílů v zájmu svých občanů. Jak to je doopravdy? Víme a denně vidíme, že stát nemusí být vždy tím nejlepším možným správcem majetku a že pro některé jedince či firmy je stát nástrojem vlastního obohacení. Církev si klade za cíl vrácený majetek efektivně a poctivě spravovat nejen v zájmu věřících, ale celé veřejnosti.

Co se vlastně s majetkem určeným pro narovnání s církvemi doposavad dělo?

Práva vlastníka vykonával stát, který mnohdy nemá kapacitu, potřebu ani vůli tento majetek dál rozvíjet a zhodnocovat. Stát jako vlastník neměl žádný nadstandardní vztah k místu, kde se tento majetek nachází. Oproti tomu farnosti či řeholní řády mají vztah k místu, kde majetek leží a tudíž je zde prostor pro jeho dobrou správu v zájmu užitku místní komunity. Je tedy naprosto mylná představa, že takto získaný majetek získá “Vatikán”.

Struktura navraceného majetku ve vztahu k vlastníkům

Laici netuší, že není jedna Katolická církev, která má jeden majetek. Církev je společenstvím samostatných právnických osob, např. farností a řeholních řádů, které samostatně majetek vlastní i spravují a jsou za něj zodpovědné.

Pokud budete o majetkovém narovnání diskutovat s těmi, kteří jsou ochotni naslouchat a chtějí se i něco dozvědět, měli by výše uvedené argumenty zohlednit ve svém celkovém postoji k majetkovému narovnání a snad i změnit svůj názor na toto téma a na Katolickou církev obecně.